Muži. Muži jsou věčným a vděčným tématem žen při mnoha jejich rozhovorech. Mluvíme o tom, jací jsou, jací nejsou, jací by podle nás měli být. Mluvíme o tom, jak jim nerozumíme, jako by byly z jiné planety. Vyčerpáváme na ně mnoho slov dobrých, pochvalných, i mnoho slov špatných, kdy jim nebo na ně nadáváme. Ale vždy se k nim stejně vrátíme, i když jsou tak nemožní nešikové, nebo naopak až moc velcí šikulové. V podstatě se nám muži v principu nemůžou nikdy zavděčit.

Začíná to už od mužů, tedy spíše miminek mužského pohlaví, kteří trpí na bolení bříška, když jim chceme přebalit plenu, pokropí nám hlavu… O něco později, dva tři roky, jsou z nich raubíři, kteří se vším mlátí, dělají nepořádek, rozebírají nesložitelně různé důležité věci v domácnosti a na pískovišti tu roztomilou holčičku v růžových šatečkách zasypou pískem a jako ozdobu ještě přidají pár větviček. My musíme po nich takové katastrofy napravovat, uklidňovat řvoucí holčičku i její maminku a vyslechnout si slova o nevychovancích.

O pár let později, když už na ty naše malé chlapečky, tedy pardon, velké kluky, jde puberta, nesmíme před jejich kamarády udělat žádnou šílenost v podobě projevu mateřské lásky před jejich kamarády, to by přišli o titul frajera. Ale s rozbitým kolenem za námi přijdou a nechají se chlácholit jako miminka. Puberta přitvrzuje, my jako zodpovědní rodiče chceme naše mladíky seznámit s bezpečným sexem, ale jsme odpálkováni slovy o trapnosti.

Pak se časem z chlapce stane muž, který si založí rodinu, najde si hodnou ženu a pořídí si s ní dětičky. Takový muži bývají tématem jejich manželek, co který doma dělá, co nedělá, co chtějí a co nechtějí, aby dělal.

V průběhu let se z muže stane staříček, který potřebuje péči svých blízkých, vnoučat a dětí. Jeho krok už je pomalý, jeho obličej plný vrásek a i přes to, když sedí s babičkou na lavičce v parku, má oči plné lásky k ní.